Myslím, že víra je jako sinusoida, chvíli jsme nahoře, chvíli jsme dole. A celkově je celá konstrukce víry spíše pro ty situace, kdy jsme zrovna dole. Náhodně otevírám žaltář a čtu: velkodušnost mou posilni, vraťte se smrtelníci, pomoz nám, vysvoboď nás, vrať se, shlédni na nás, nepřipomínej viny..“ Prostě jsme selhali a selháváme a pořád potřebujeme nějak zachránit. Ale co když jsme zrovna nahoře? „On se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání? Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt?“ No... na jak dlouho..?